Friedrich a Heidemarie Neuhold: Vzpomínky na Mary Duras, 2014
V roce 1963, když jsem jako mladý začínající architekt poznal svou ženu Heidemarii, netušil jsem, že je praneteří známé sochařky Mary Duras, ženy, kterou jsem měl možnost na sklonku jejího nejen pracovního života doprovázet.
Poprvé jsem ji a jejího muže Arnolda Schücka potkal v roce 1963 ve Vídni, kdy za sebou měli dramatický a nebezpečný útěk z Československa. Velmi silně na mne zapůsobili, především jejich radost ze života. Toto setkání stálo na začátku mého zajímavého vztahu s touto výjimečnou ženou.
Mary Duras přesídlila z Hamburku do Štýrského Hradce v roce 1974. Z mnoha rozhovorů jsem se postupně dozvídal podrobnosti z jejího napínavého života a udělal jsem si obrázek o její osobnosti. Něco zůstalo, na něco jsem si vzpomněl z dopisů přátelům, mnoho ale zmizelo. Její otevřenost a množství kontaktů nashromážděných během života mi imponovalo. S odstupem času lituji, že jsem její vzpomínky nenahrál na magnetofon. Tehdy na to nezbýval ani čas, ani trpělivost.
V létě 1965 nás Mary navštívila ve Štýrském Hradci při příležitosti naší svatby. Tehdy navázala první kontakt s proferosrem Technické vysoké školy ve Štýrském Hradci architektem Karlem Raimundem Lorenzem, který ji později podporoval. Později napsal úvod katalogu její jubilejní výstavy v Galerii Moser v roce 1978. Organizoval jsem ji spolu s mou kolegyní architektkou Eddou Gellner.
Ale popořadě: Arnold Schück a Mary Schück-Duras opustili Prahu ve věku víc než 60 let a zanechali tam vše, co tehdy měli. Svou svobodu tak vykoupili velmi draho. O jak nebezpečný a drahý podnik se jednalo jsem měl možnost se dozvědět až o mnoho let později v době, kdy jsem se podílel na zpracování memoárů Arnolda Schücka.
V roce 1964 vyústil útěk z komunistického československa stálým pobytem v Hamburku. Mary začala velmi pilně pracovat (Arnold: “Pracovala jak zběsilá! Je s podivem, co všechno zvládne ženská ve věku 2x 33 let!”), zjevně proto, aby dohnala dobu ztracenou útěkem a vytvořila nová díla pro výstavu, neboť vesměs veškerou tvorbu musel zůstat v Praze. Pokud to bylo jen trochu možné a dovoloval to její a Arnoldův zdravotní stav (prodělal 3 infarkty a těžký zápal plic), pracovala denně ve svém ateliéru.
Platilo pro ni - a teď o to víc! – co napsala před lety z Prahy mé tchýni: “...Tak, člověk zestárl, ale vnitřně se ještě tak stará necítím a mám ještě mnoho plánů a práce s mým uměním. Nevím však, jestli se toho dožiju – tak ráda bych ještě neco vytvořila ve skutečném klidu – neboť nakonec je přirozené, že umělec není nikdy spokojen s tím, co vytvořil a stojí tak stále na začátku své tvorby. Stáří zde nehraje žádnou roli. Člověk stojí stále na začátku.”
A tento “začátek” nebyl nikterak lehký. O pořízení nejnutnějších nástrojů napsala své přítelkyni, malířce Marie-Louise von Motesiczky (1906–1996): „před začátkem mám strašný strach a jsem si vědoma, že to bude chvíli trvat, než zase vytvořím něco kalého. Nějak se stále proměňuji. říkám tomu vývoj; Je-li to nahoru nebo dolu, musí zhodnotit až ti, co přijdou po nás. Člověk sám věří nebo doufá, že se někam posouvá. Pokud by nevěřil, musel by skončit. [...] Víš, často je to jako sen, zase žít opravdu svobodbě, že se nám podařilo z toho pekla vyjít tak dobře a zde v Hamburku se to otočilo k dobrému. Byla by ostuda, kdybych nevytvořila opravdu slušnou plastiku, ale budu k tomu potřebovat ještě trochu času.”
O několik měsícu později se objevují pochybnosti: “Už jsem začala pracovat, ale po tak dlouhé přestávce to přeci jen ještě není ono. Zvláštní, jak je těžké se znovu koncentrovat, mám na mysli koncentraci bezpodmínečně nutnou k uměleckému tvoření. Pokud poslouchám Bacha anebo Mozarta, dokážu se zkoncentrovat mnohem rychleji než když tojím s hroudou hlíny v ateliéru. Protže mohu pracovat jen ve stoje, jsem velmi rychle unavená. Na další výstavu si počkám až k 70tinám.“
V mezičase si vytvořili okruh nových známých, přijímali návštěvy a vybudovali si nová přátelství, navazovali kontakty s uměleckými kolegy a spolky. V roce 1969 zprostředkoval prof. Seitz vznik bronzové plastiky v životní velikosti pro vstup do školy Fritze Köhneho v Hamburku. Zajímala se také o vývoj současného umění, navštívila bienále v Benátkách, 2x Dokumentu v Kasselu a řadu dalších výstav. Vytvořila si názor na dílo Henry Moora, Hanse Arpa, Marina Mriniho, Josefa Hegenbartha, Wilhelma Thönyho a dalších – jak je sama nazývala – epigonů.
Znovu a zas obdivovala její tři nejoblíbenější muzea – muzeum Akropolis v Aténách, British Museum v Londýně a Pergamonmuseum v Berlíně. Sama ve své práci zůstávala “...taková
Und sie schwärmt natürlich immer wieder von ihren drei Lieblingsmuseen, dem Akropolis-Museum in Athen, dem British Museum in London, und dem Pergamonmuseum in Berlin. Sie selbst bleibt in ihrer Arbeit „...so, wie es mir seit vierzig Jahren als Kunst vorschwebt und was ich bisher nicht erreicht habe.“
V době, kdy Mary pracovala na svých figurách, zorganizoval Arnold samostatnou výstavu v Ostdeutsche Galerie v Řezně, která se konala v srpnu a září 1973. Byl jejím managerem. Jak vyjímečný člověk a manžel byl, mi došlo až dlouho po jeho smrti při sestavování jeho vzpomínek.
V Řezně byly vystaveny především díla z hamburského období a velkoformátové fotografie děl dřívějších období. Tato vyýstava pak byla také reprízována v Haus des deutschen Ostens v Düsseldorfu.
Těžké období přišlo v únoru 1974, když zemřel Arnold. Jeho život ukončily předčasně následky nelidkých podmínek a prožitků před a během deportace v Osvětimi. S jeho ztrátou se nikdy úplně nevyrovnala. V této době přestala vytvářet sochy a soustředila se na převážně lavírované kresby Truchlících. V této době také padlo rozhodnutí odejít z Hamburku za svou sestrou do Rakouska, do Grazu. Zde měla ještě vytvořit celou řadu děl. Podařilo se jí s naší pomocí nalézt vhodné prostory v poschodí jedné z vil v jižní části Grazu. Vedle prostorné haly, kuchyně a ložnice se zde nacházely dva na jih a západ směrované místnosti, ve kterých nalezla své budoucí útočiště. V zahradní kůlně pak mohla mít uložené bedny se sádrovými originály. Tak se roku 1974 Mary Duras přestěhovala do Grazu. Byl to minimálně desátý nový začátek v jejím životě.
Díky mým osobním kontaktům k místní umělecké scéně se brzy podařilo spojit se sochařem a učitelem na Vyšším technickém učilišti pro výtvarné umění Siegfriedem Crocem, který se postaral o veškeré nutné součásti pro tvorbu jako Materiál, modely, výrobu lešení až po lití. Mary potřebovala čas na orientaci v novém prostředí, proto také její první práce byly spíše malých formátů. Hovořili jsem tehdy spolu o všem možném, ale přeci jen málo o tvorbě a uměleckých plánech. V popředí stálo především ekonomické hledisko. Co trapně odmítala – ať už z jakýchkoli důvodů – bylo nechat se vidět při práci. Musel jsem to pochopit, a to i přesto, že mne to velmi zajímalo. Za mrhání časem označovala dobu, kdy nepracovala.
A když se konečně cítila fyzicky a psychicky ve stavu, rozhodla se realizovat svůj sen Dvojitého reliéfu. Již v roce 1928 začala pracovat na soutěžním návrhu pro kašnu před nový parlament (Rudolfinum). Tehdy se jednalo o 12, respektive 13 figur. Tento návrh nebyl tehdy realizován. Především forma oboustranného reliéfu byla a je něco stále výjimečného. Jednotlivé figury jsou vypracovány v běžném reliéfu, ale jsou tak propleteny, že jsou obě strany plastické. Z jedné strany tak defiluje 12 a z druhé 13 ženských postav. Během 50 let pak vznikaly opakovaně kresby této myšlenky, v různých měřítkách, ovšembez realizace. Naposledy v roce 1963, týden před jejím odchodem z Československa.
Také v Grazu byla cesta k realizaci trnitá. Vždyť jen vytvořit jednotlivé figury v životní velikosti a ty pak sesadit je výzva nejen pro pětasedmdesátiletou ženu. Začala nejprve kresbami v měřítku 1:1 a pracovala až do svých 80tin s nadšením a výhledem konrétního výsledku: vzniklo 6, respektive 7 figur, zenit její umělecké práce. Pak ale byla se silami na konci.
V roce 1978 bylo toto dílo v rámci výstavy v Galerii Moser středem pozornosti. Už se nedožila jeho realizace v roce 1983, kdy bylo umístěno na náměstí ve Feldkirchen nedaleko Grazu do bazénu kašny tak, jak to sama plánovala. Ze zdravotních důvodů se musela v roce 1980 vzdát svého ateliéru a přestěhovala se ke své praneteři. Zde pak vznikly jen drobné práce. Zemřela 12. 8., pohřbena je vedle své sestry a matky na městském hřbitově.
Doposud poslední výstava byla uspořádána v roce 1998 ve Štýrském Hradci v Galerii Leonhard. Umělecká pozůstalost byla až do roku 2008 v Muzeu města Bochum, následně se vrátila zpět do Štýrského Hradce. Sami jsme se pustili do zpracování vzpomínek Arnolda Schücka s řadou dalších informací o Mary a Arnoldovi a jejich životě v komunistickém Československu.
